AM3
Denisa Štefanigová

Denisa Štefanigová
Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová Denisa Štefanigová






Text k sérii FOX IS MY LOVE

Stále mě neopustil zájem o portrét. Držím se toho, že chci malovat osobu, která se mi líbí (předkus, vada řeči, celkový vzhled “rošťáka“) a zajímá mě její charakter. Vybrala jsem si herce je jeho osoba, která zaujímá velmi důležité místo v oblasti filmu a divadla a dále to, „jaký je“ - což nám sice zprostředkovávají média, ale jde o to, jak se kdo dívá. Já ho chtěla poznat osobně a sama si zjistit, jaký je. Já z něj cítím to, že je dobrý člověk, zábavný, s dobrou a velmi citlivou, vnímavou duší. V této práci jsem zkoumala, jaký je pohled nás „obyčejných“ lidí na osoby mediálně známé a jak se k nim stavíme, jaký vliv na nás mají média a to nejen v oblasti showbyznysu, ale celkově, jak nám jsou podávány zkreslené informace. Je to různorodé, např. v oblasti ekonomických problémů jsou nám zatajeny určité věci, nebo jsou řečeny jen z části, ale co se týče lidí, je to jiné. Ti nějací jsou, ale média je podávají tak přesvědčivě a bez jakéhokoliv „studu“ tak, jak se jim to hodí a tvoří z nich vlastně někoho jiného?! Zprvu jsem začala Pavla Lišku kreslit jen jako osobu, která je mi nějak podávána, nebo jak jej znám z médií, tak jsem si tvořila skici jeho portrétů z fotek, které jsem kreslila během celého semestru, které sloužily jako rychlý záznam myšlenky, a z nich pak dále vycházely hotové obrazy nebo alespoň náměty na ně. Kdekoliv jsem byla v období letního semestru, tak jsem myslela na Lišku, přemýšlela o něm, jaký asi je a zasazovala ho do oného prostředí a tak vznikaly představy. Dále následovalo dohodnutí se na osobním setkání, kdy jsem Liškovi zavolala, seznámila ho se svým nápadem a chtěla se s ním sejít. K setkání a v tom nastával ten moment, kdy se náměty na malbu začali měnit, a já začla Lišku poznávat Mě totiž přijde, skrz to, co jsem odposlouchala od lidí, že každý má na něj jiný názor. Někdo ho vnímá, jako osobu vzdělanou, citlivou, herecky nadanou, atd..., ale někdo jej vnímá takového, jaký je např. v některých groteskních sketchech (Na stojáka) jako blbečka, co neumí mluvit, nebo je pomatenej, rozcuchanej, škaredej,...tohle mě zajímalo, protože, já sama to vnímám tak, že když např. z tv, tak jsem z něj unešená a nějak ho až „zbožšťuju“, chci na něj koukat a ve většině se s těmito lidmi ostatní začnou fotit, chtít podpisy atd. Ale k čemu nám to je? Je to trofej, nebo něco, čím stoupneme v něčích očích výše? Celá tato série kreseb maleb pojednává o poznávání osoby a nějakém celkovém vývoji toho vztahu. Zprvu jsou to kresby podle fotek z internetu, pak jsou to z chvílí strávených s Liškou, a dále jsou to už nějaké mé osobní prožitky, do kterých se Liška už svévolně promítá a stává se z něj můj idol, za kterým chodím do ateliéru, povídám si s ním, mám ho ráda a hýčkám si ho. Takový můj miláček. Další obraz, co vznikl, je podle skici z Tater, kdy já stále přemýšlela nad Liškou, jaký asi je, zda chodí po horách, jaké by asi nosil oblečení, jak by to zvládal s dechem, s každým s kým si povídám mluvím stále o Liškovi a jo to kdyby Liška, a Liška tohle...Stala se z toho úplná posedlost a tak vznikl obraz Fox is my love, kdy já už to mám jako svůj sen a možná až platonickou lásku. Konečným obrazem je Liščí ocas, který vychází ze snu, co se mi zdál, a nevystupoval v něm vůbec Liška, ale tím, jak se celý půl rok točilo v mém životě vše kolem něj, jsem sen aplikovala na něj a tak vznikl vymyšlený námět na obraz, který může být přáním, nebo realitou, nebo jenom vtipem a nadsázkou na celý tento projekt, který je vývojem a jenž tento obraz hezky završuje.



Text k rérii Vašek a já

Tato série portrétů Václava Stratila vznikla kvůli mému hledání podkladů pro malbu portrétů, kterým jsem se chtěla věnovat. V portrétu mě zajímají vztahy mezi základními rysy ve tváři, tudíž výraz, skladba obličeje, mimika, gesta, oči – což je asi to nejzásadnější, podle mě je to způsob komunikace s divákem, s čímž chci pracovat převážně v čelním přímém. Hledala jsem umělce, kteří se tématu portrétu věnují a nejvíce mě vizuálně přitahují takové portréty, které jsou na pohled narušené, rozbité, divné, disproporční, u toho mě např. napadají podoby liliputů, skřítků (Velazquéz), handicapovaných lidí, atd. a tak jsem přišla na práci Václava Stratila, kterého jsem předtím osobně neznala. Znala jsem pouze názory ostatních, kteří ho znají, např. ze školy, z ateliéru, že to je fenomén Brna –Vašek Stratil. V Ostravě je brán jako taková celebrita až, velmi výstřední osoba, který se nebojí cokoliv říct. Cykly fotografií, v čemž jsem shledala zajímavý vizuální námět pro svou práci mě přiměly k tomu, abych se o Stratilovu práci více zajímala. Úplné seznámení proběhlo skrz z knihovny zapůjčený časopis Art & Antiques, kde vyšlo číslo o Václavovi. Tam jsem si přečetla obecné informace o něm a o jeho práci. Zaujaly mě cykly fotek, kdy některé jsou velmi výtvarně výrazné, působily na mě jako obrazy, kde pracuje s rekvizitami (Nic není lepší než Camel se rtěnkou), některé byly monotónní (Košile), ale stále mě bavila ta hra s gestem, identitou, grimasou. Začala jsem tedy Stratilovy fotografie převádět do média malby, kdy jsem si tváře vybírala čistě podle toho, jak mě osobně přišly zajímavé. Bavili mě divné vlasy, brýle, úsměv, narušené formy (nos), oči blízko u sebe, modifikace, bylo to pro mě výtvarně zajímavé a přitažlivé, což splňovalo mé požadavky pro portrét, který jsem chtěla malovat. V ateliéru ho všichni znají, tak můj nápad byl výzvou a hlavně zábavou pro ostatní, kdy já nevěděla, co od setkání a komunikaci s Václavem čekat. Také je to známý umělec a ještě k tomu bydlí v Brně, tak jsem Václavovi zavolala, a probírali jsme společně mou tvorbu a začali spolu. Zprvu jsem chtěla navazovat na jeho práci a tak jsem se snažila malebně připodobnit k jeho rukopisu, kdy jsem se inspirovala jeho malovanými autoportréty a tak vznikly mnou namalované jeho fotky v „jeho stylu“. Pak už jsem ale chtěla do toho vstupovat svým projevem, kdy jsem si s jeho obličejem hrála a zkoumala ho, chtěla jsem se také věnovat vtipu, ironii, čemuž se Václav také věnuje, ale zase po svém a hodně jsem vyzdvihovala jeho charakteristické znaky, možná až karikaturně, zprvu podle fotek, které jsem neustále prohlížela, a později už jsem malovala z paměti, což pro mě bylo zábavnější, že pracovala má paměť spolu s fantazií. Snažila jsem se o kultivovanou soustředěnou malbu, ale přesto s nábojem a vtipem, o čistotu barev, dojem až ilustrativní, pohádkový, naivní, dětský. Chtěla jsem pracovat také s autoportrétem, tak jsem malovala sebe, a pak už jsem přešla k tomu, že jsem malovala sebe a Václava na jednom obraze, kde se střetáváme v jakési nereálné časové rovině, kde jsem se také inspirovala cyklem Dvojice. Stylizuji nás do různých identit, prostředí a příběhů, čímž nás dávám do jiných kontextů, není zde jasné, jaké proti sobě máme role, zda je to rodinný portrét, nebo portrét partnerů, milenců, dědy s vnučkou na lovu lišky... Hlavní poznávací prvek Václava – lišku, (dá se říci i jiná forma autoportrétu) jsem do obrazu také zakomponovala, s čímž si hraju s Václavovou tvorbou, kdy nejde už o lišku, jako o hlavní téma, ale je posunuta dál, že zastává symbol, skrytý fragment, vodítko, které může fungovat pokud divák Vaškovu práci zná, v čemž je můj záměr s tímto pracovat, že to není jen náhodně vybrané zvíře ale také si myslím, že to může fungovat pouze esteticky. Pracuji hlavně s fantazií. S Václavem spolupracovalo spousta studentů, kdy společně malovali, ale já nepracuji tzv. nemaluji obrazy s Vaškem, ale maluji jeho práci, protože on a jeho tvorba jsou pro mě východiskem a inspiračním zdrojem. Ve své práci mě nezajímá to, mít obraz s Vaškem Stratilem, ale zajímá mě jeho nahlížení na člověka, na jeho vidění sama sebe, na jeho role v životě, změny identit a jejich vzájemné prolínání se a to je to, s čím bych chtěla pracovat v portrétech v médiu malby i nadále.

  • kontaktní údaje
    Email: denisastefanigova@gmail.com